Velká Fatra – malý cestovatel a Ploská!

Velká Fatra – malý cestovatel a Ploská!

Vracím se domů z Anglie. Nastupuji na měsíční praxi v ČR a umírám pod tíhou denní rutiny. Což mě už po jednom měsíci vede do hor. Pročítám články o tom, jak začít s cestováním. Samozřejmě respektuji všehcna doporučení. Tak trochu. 😀 “Zabalte se co nejúsporněji pod 7 kg!” Kupuji sám pro sebe pěkný stan šitý pro 3 osoby a z limitu jsou tři kila pryč. Omlouvám si to děním možným budoucím.

Přidávám spacák a zrcadlovku, další 2 kila dole a ve zbylých 2 kg musím mít všechno oblečení, hygienu, jídlo a další. S plynovým vařičem a elektronickou čtečkou, zrcadlovkou a telefonem, jsem připraven k odjezdu s batohem daleko za doporučeným limitem. “Nejezděte do hor sami!” Tak vyrážím sám a s porušením všech pravidel, posouvám se jen pár kilometrů vlakem. Mířím na Velkou Fatru na Slovensku

V Ružomberku vysedám z vlaku. Zjišťuji, že zrcadlovka je totálně vybitá a bez paměťové karty. Do háje… Nakonec procházím celé město, najdu mainkou fotoprodejnu s ateliérem. Majitel, starší usměvavý člověk, mi ochotně pomůže. Po dvou hodinách se vracím pro nabitý foťák a kupuji paměťovou kartu. Konečně autobusem an Biely Potok a už ta příjemná procházka začíná.

Hned od začátku je za mnou černo a hřmí. Zkouším zrychlit krok a ujít co nejvíc ještě zasucha. První den potkávám jen jednu polskou rodinku. V pláštěnce procházím mlhou a na obličej mi hlasitě dopadají kapky. Budu mít promočené boty a oblečení hned první den mého cestování… Kde je ta slibovaná romantika o které se píše :-D? Už ani nevím, kde stavím stan. Shodím mokré oblečení a vytáhnu Remarqovo Miluj bližního svého. Jak procházím dějem a životní situací hlavního hrdiny, docela se mi zelepšuje nálada a spokojenost se současným stavem roste. Navleču si všechno suché oblečení, které mám s sebou. Usínám.

Zdroj: www.hiking.sk

Probouzím se docela promrzlý do slunečného a mokrého rána. Sbalím stan a vyrážím dál. Za celý den potkám jen pár Poláků a tři Čechy. Klidným tempem procházím až k Ploské (1532 m.n.m.), kopeček, který jsem zde zdolával před pár lety s kamarády. Zaryla se mi do paměti jako dlouhá a nekonečná. Za každým obzorem se skrývá další obzor. A díky svému travnatému povrchu se to vystupování na vrchol hrozně vleče.

Zvládl jsem to a sbíhám z Ploské na druhé straně zase dolů k chatě pod Boryšovom. Nikde v okolí chaty se nesmí stanovat. Vrátím se o kousek zpět a nacházím útulné místo pro stan s výhledem na okolní hřebeny. Pokládám batoh. Protahuju se. Hodinky ukazují chvilku před šestou. Hledám jedinou mikinu, kterou mám s sebou. Přes den jsem pobíhal v tričku a teď už se začíná ochlazovat. Mikinu nemám! Někde jsem ji musel cestou ztratit, když byla pověšená na batouhu. Noc bez mikiny nechci riskovat. Musím se pro ni vrátit.

V tričku a bez batohu odcházím zpět k chatě. Mikina nikde. To znamená, že… Musím zase na Ploskou! Vřele doufám, že mikinu potkám už pod kopcem. Nic. Tak alespoň v půlce stoupání… Nic. Nakonec stojím zase na vrcholu mé nenáviděné Ploské a mikina nikde. Pokračuju dál. Když přejdu Ploskou celou, potkávám polskou rodinu. Překvapivě dobře si rozumíme, ikdyž každý z nás mluví svým rodným jazykem. Dozvídám se, že mou mikinu zahlédli už před 2 hodinama a je to až pod Rakytovem, který odsud vlastně ani není vidět. Slunce padá z oblohy níž a níž. Ve spoceném tričku je mi trochu zima. Noc bez mikiny by byl průšvih. Rodina s dvěma dvanáctiletýma dětma… Během to musím zvládnout rychleji. Vybíhám.

Už si raději ani nepamatuju jak dlouho to trvalo a jak jsem si u toho v duchu nadával.  Od toho dne cítím silnou nesympatii k Ploské, kterou jsem během pár hodin přešel třikrát. Po návratu jsem neměl ani moc chuť k jídlu. Rychle jsem postavil stan a usnul. Rozhodně nedoporučuju běhat večer po horách 😀

Zbytek trasy už jenom heslovitě. U nejvyššího bodu nechal jsem kousek sebe. Zakopaná tam malá krabička odpočívá. Králova studánka není tak královská jak jsem předpokládal. Oáza obklopená ovocnými stromy někde v zátíší se prostě nekonala. A cesta Hrdinů? Je docela nekonečná, špatně značená, místy trochu zarostlá. A co je hlavní, cestou jsem potkal asi 15 zrezivělých cedulí “Vodní zdroj, ochranné pásmo” nebo tak něco, ale vodu jsem nikde nepotkal. Na jejím konci už jen stopem zpátky do Ružomberoka. Naposledy si vařím na nádraží v ešusu polívku ze sáčku na plynovém vařiči. Lidé se podnivě otáčejí. V dobré náladě čekám na vlak a odjíždím domů.

NA ZÁVĚR – 2 TIPY:
1. Studenti mají možnost cestovat vlakem ZADARMO po celém Slovensku. Stačí když si u nich vystavíte studentskou kartičku.
2. Opravdu, neběhejte večer po horách v tričku!

Rád se zase někam na týden podívám. Takže jestli máte nějaký tip na pěkná místa v okolních zemích, které se dají s minimálním rozpočem projít, hoďte to do komentářů. 🙂

Jaké máte zkušenosti s cestování na Slovensku? Nebo jaký nejkrásnější low-cost trek jste prošli?

 

Napsat komentář

Close Menu