Týden na Islandu bez peněz (Část druhá)

Týden na Islandu bez peněz (Část druhá)

DEN PRVNÍ

V letadle v rychlosti vysvětluji padesátileté Merry, která sedí vedle mě, co to je Couchsurfing a jak se s ním dá procestovat svět. Po dvou hodinách letu vysedám z letadla. Hlavní město je od letiště asi půl hodiny cesty autem, tak jdu na kraj cesty a zkouším, jestli zafunguje stopování. Do tří minut mi zastavuje usměvavý mladík. Je to Islanďan, studuje vysokou a povídáme si o všem možném. Získávám základní přehled o studijním systému, ekonomice, historii, počtu obyvatel, turismu, politice a tak dál. Zajímavá je třeba část s jejich jazykem, který se podle Islanďanů v podstatě nevyvinul od roku asi 900 po Kristu. K tomuto letopočtu se počítají první ostrovní obyvatelé – Keltové a Norové. Takže dnes můžou Islanďani otevřít knížku z roku 900 a porozumí jí asi z 95 procent. Jazyk je náročný, lidí málo a to je prý jedním z důvodů, proč se učebnice nepřekládají. Takže studenti vysokých škol studují mnoha set stránkové učebnice v Angličtině a na konci roku jsou prozkoušeni. Abyste získali představu jak takový jazyk zní, přidal jsem “nejtěžší karaoke písničku na světě”. (Kterou si můžete zanotovat v pokračování tohoto článku.)

Vystupuji na maličkém náměstíčku uprostřed Reykjavíku. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Potkávám se s usměvavou Polkou, která bydlí 5 minut cesty od tohoto náměstí a kde budu dneska večer spát. Odložím si batoh a vyrážíme do města. Patnáct minut cesty od toho malinkého náměstí, které je údajně největším náměstím celého Islnadu, se procházíme přístavem a mě fascinuje, jak čistý je tam vzduch. Hlavní město! Na obzoru jsou vidět zasněžené vršky hor. Tohle je opravdu hlavní město na úrovni. V našem rozhovoru zpozorním, když si začneme povídat o způsobu, jakým tady šetří na drahém jídle.

DUMPSTER DIVING – “NAKUPOVÁNÍ V POPELNICI”

Velice jednoduše, jedná se o jev pozorovatelný jak za účelem menšího rozpočtu, tak v rámci boje za zbytečné plýtvání jídlem, popřípadě kombinace těchto dvou. Supermarkety vyhazují primárně zeleninu a ovoce, která nesplňuje velikostní, tvarové nebo směšné jakostní normy. Takže mezi špatnými kousky se ocitne také spousta kusů, kterým nic není, ale přesto je vyhazována do koše. Stejně tak potraviny trvanlivějšího charakteru. Za kontejnery supermarketů se dají najít opravdu dobré potraviny. Docela rozumím lidem, kteří v tuto chvíli ohrnou nos a začnou si u něj přidržovat mátový kapesníček na znamení znechucení – ano, jsou tam nějaká rizika, jako pochodující bakterie všude vůkol, opravdu škodné potraviny, přítomnost různé havěti, zkažených surovin a možná i chemické látky v časech, doufám, dřívějších. Na druhou stranu, pokud člověk aplikuje základy selského rozumu a nechová se naprosto iracionálně, může docela bezpečně vybrat potraviny u kterých je minimální riziko těchto výše vyjmenovaných.

Zajímal jsem se o toto téma asi dva roky zpět. Když jsem si přečetl o problematice supermarketů a jejich přístupu k vyhazovaným potravinám, tehdy jsem vzal igelitku a vyrazil za nejbližší Kaufland. Bohužel, člověk musí také počítat s mentalitou daného prostředí. Kontejnery s jídlem ani nebyly umístěny mimo uzavřené plochy. Tehdy jsem si ještě zjistil, že prodejní řetězce raději potraviny příliš neslevují – lidé by se naučili chodit na slevy a jim by klesl zisk. Stejně tak je nedávaly charitám, protože by museli tyto potraviny zdanit. Takže na konci dne se potraviny zabalily do pytlů a svážely se k chemické likvidaci. Super ne :-)? Nejsem si jist jak to probíhá v současné době. Zaslechl jsem nějaký posun, ale nebudu se v tomto článku pouštět do boje proti zacházení s potravinami – pouze doporučuji kouknout na pár statistik kolik a jakého jídla je ročně vyhozeno na Evropana.

Na Islandu vyhazování do kontejnerů funguje docela dobře. Díky klimatu, se tam potraviny vyhazují v podstatě do ledničky. Samozřejmě záleží na ročním období a počasí, ale v době mého divingu, byla teplota přesně na potřebných stupních kolem nuly. Takže konzervace pár hodin po vyhození zajištěna. Teď ještě záleží na výběru ideálně vzduchotěsně konzervovaných potravin v plastu, kovu nebo jakémkoli obalu, který oddělí svět vnější od toho vnitřního. Pak už jen zdravý výběr a večeře je na stole. Tímto nikoho nechci navádět, pouze to považuji za zajímavou zkušenost a Island mi umožnil si to vyzkoušet. První noc se nám nepodařilo najít mnoho, ale když jsme procházeli kolem půlnoci před zavírající restaurací, paní která zamykala nám nabídla tři cheeseburgery, které dle jejich slov by musela jinak odnést za roh do popelnice. Čistě pro představu, c podmínkách hlavního města jedné z nejdražších zemí na světě, představuje jeden takový obyčejný Cheeseburger asi 300 Kč. Po dvou hodinách v mrazu a s pocitem poctivé kořisti, chutnal jako jedno z nejlepších jídel co jsem kdy ohřáté z mikrovlnky pojídal 😀 Po skvělé večeři usínám a den první končí.

Rychlá rekapitulace útrat: Letenky 98£ + Vlak 10£ + Bus na letiště 4,5£ = 112,5£ (cca 3300 Kč)
– a to byly první a poslední peníze, které jsem zaplatil abych se v Anglii dostal na letiště. Nesměnil jsem si žádné Islandské koruny před odjezdem a pro chvíli krize uložil do peněženky mezinárodní debitku (o které napíšu samostatný článek), se kterou jsem připravený řešit případné nesnáze.

 

Na pokračování se můžete těšit v příštím článku. Doufám že se vám článek líbil a pokud myslíte že by mohl zaujmout i někoho dalšího, tak ho nezapomeňte lajknout nebo sdílet. Pokud nechcete propásnout příští článek, můžete mi hodit like na Facebookové stránce. A jestli máte nějakou otázku, tak mi rozhodně napište ať už sem do komentářů, nebo na Facebook a já se budu snažit odpovědět co nejdřív!

Mějte se krásně!
Áron – Hlavní redaktor @JustHowCZ

Napsat komentář

Close Menu